Nad město přitáhly těžké mraky,
vítr zdvihá prach a víří jím,
chmurno je a vše je ponořeno
v tesklivý, bouři věštící stín.
Šedivý den touhu nepokazí,
pro mě, ať si prší nad světem,
můj hoch mně k domovu doprovázi
pod starým dobrým parapletem.
Pod deštníkem bývá tak útulno
tomu, kdo se dovede řídit
tím, že i v počasí blátivém, deštivém, chladném, sněživém
může se útulno zařidit.
I když prší, jak z konve se lije,
milencům to vůbec nevadí,
vždyť on mě má rád a deštníkem
před nepohodou mě kryje a po vlasech
něžně mě hladí.
Má milovaná, věřte,
nechci jenom v tomhle počasí vás chránit proti bouři,
má rotzomilá, s vámi chtěl bych se vyhýbat dlouho,
věčně, vždycky každé louži.
To slibuji pod tímto deštnikem,
že vás budu míti strašně rád,
i ve vichru zbývá trosečníku jiskřička
naděje a proto se mohu/můžem v dešti smát!
vítr zdvihá prach a víří jím,
chmurno je a vše je ponořeno
v tesklivý, bouři věštící stín.
Šedivý den touhu nepokazí,
pro mě, ať si prší nad světem,
můj hoch mně k domovu doprovázi
pod starým dobrým parapletem.
Pod deštníkem bývá tak útulno
tomu, kdo se dovede řídit
tím, že i v počasí blátivém, deštivém, chladném, sněživém
může se útulno zařidit.
I když prší, jak z konve se lije,
milencům to vůbec nevadí,
vždyť on mě má rád a deštníkem
před nepohodou mě kryje a po vlasech
něžně mě hladí.
Má milovaná, věřte,
nechci jenom v tomhle počasí vás chránit proti bouři,
má rotzomilá, s vámi chtěl bych se vyhýbat dlouho,
věčně, vždycky každé louži.
To slibuji pod tímto deštnikem,
že vás budu míti strašně rád,
i ve vichru zbývá trosečníku jiskřička
naděje a proto se mohu/můžem v dešti smát!
Contributed by Dead End - 2012/10/4 - 14:12
×
Note for non-Italian users: Sorry, though the interface of this website is translated into English, most commentaries and biographies are in Italian and/or in other languages like French, German, Spanish, Russian etc.
Testo trovato su The Lied, Art Song and Choral Texts Archive
“… Anche nella più tremenda burrasca, colui che sta per perdere la vita conserva una scintilla di speranza, e così io stesso. Noi possiamo ridere sotto la pioggia!... ”
Recentemente riproposta al grande pubblico dal basso baritono tedesco Christian Gerhaher e dalla mezzo-soprano svedese Anne Sofie von Otter nella raccolta intitolata “Terezín/Theresienstadt”, pubblicata nel 2008 dalla Deutsche Grammophon.
All’inizio del 1942 Schächter e Švenk riuscirono a scrivere e a mettere in scena il primo spettacolo di cabaret a Terezín, intitolato "La tessera annonaria perduta” (“The Lost Food Card” è il titolo così come tradotto in inglese dal ceco, non sono riuscito a trovare il titolo originale), un varietà divertente ma intriso di amara satira sulle condizioni di vita dei prigionieri, già molto difficili benchè all’epoca la propaganda nazista mostrasse – falsamente - Theresienstadt come un campo modello, quasi un centro residenziale ebraico. Lo spettacolo si concludeva con Všechno jde!, “Tutto è possibile!”, una canzone dalla melodia assai orecchiabile e nel cui testo ciascuno degli internati poteva riconoscersi, cosicchè divenne l’inno del campo, la “Marcia di Terezín”, riproposta in ogni spettacolo successivo:
“Si può fare tutto, basta la buona volontà. Diamoci la mano e sulle rovine di questo ghetto un giorno noi rideremo”
Lo stesso concetto espresso da Karel Švenk in quest’altra sua “Pod deštníkem”, ovvero “Sotto l’ombrello”…
Non abbiamo paura di voi, non riuscirete ad annientarci, non ci strapperete la dignità e nemmeno il buon umore, e un giorno “una risata vi seppellirà”, maledetti assassini! Questo volevano dire Karel Švenk e Rafael Schächter guardando con fierezza negli occhi i loro carnefici e tendendo la mano con un sorriso ai loro fratelli, compagni di sventura…
Karel Švenk fu deportato ad Auschwitz nel settembre del 1944 e poi destinato a lavorare in una fabbrica della Hugo Schneider AG (HASAG) a Meuselwitz dove pochi mesi dopo, nell’aprile del 1945, morì di fatica e di stenti.
Anche Rafael Schächter fu mandato ad Auschwitz nell’ottobre del 1944 e probabilmente morì nel corso della “marcia della morte” del gennaio 1945, quando i nazisti, a causa dell’avanzata sovietica in Polonia, costrinsero 60.000 prigionieri a spostarsi a piedi, in pieno inverno, verso Wodzisław Śląski per essere poi smistati in altri campi. Almeno 15.000 deportati morirono sul cammino.